Kysané zelí

„…byla ve veliké chudobě vychována a …  svého otce poslouchajíc,

k jeho potřebě s velikou láskou jeho ovečky

pásla a přeslicí se živila, občas jemu zelíčka

navařila a prosté pokrmy připravovala

a všecky potřeby obstarávala.

(povídka O Griseldě (Historie utěšené a kratochvilné,Praha 1950)  asi z 16. století)

Dovedete si představit, že ráno vstanete a místo kávy nebo čaje posnídáte ohřáté kysané zelí?

Pro některé naše předky téměř každodenní realita, hlavně v zimě… Jedlo se s chlebem nebo brambory (někdy dokonce s hrachovou kaší) – k snídani, obědu i večeři. Zelná polévka patřila mezi postní pokrmy. Miska zelí smíchaného s krájenou syrovou cibulí se podávala jako občerstvení při přástkách (někdy se za tím účelem speciálně nakládaly košťály), kdy přadleny zobaly zelí, aby měly dostatek slin při vytahování nití. Oblíbený byl také lák ze zelí, který představoval zdravý a osvěžující nápoj. Místo odebraného láku se dolila slaná voda a lák se tak neustále obnovoval.

Zelí představovalo v minulosti velmi důležitou plodinu. Bylo levné a vcelku nenáročné jak na klimatické podmínky, tak na místo; na relativně malém prostoru se daly vypěstovat velké hlávky. Na to člověk nemusel ani vlastnit pole, stačila zahrada. Navíc zelí dorůstá (a zvyšuje nároky na prostor) až na samém konci léta, tedy po sklizni brambor apod., kdy už je na zahradě víc místa.

Zelí se dá jednoduše a ve velkém množství zakonzervovat – a to byla pro naše předky obrovská přednost. Opět jde o levnou záležitost - je k tomu potřeba pouze sůl, kmín a nějaká vhodná nádoba (i proto patří kvašení zeleniny vedle sušení k nejstarším konzervačním metodám). Navíc, jak všichni víme, kvašením se zelí jenom obohacuje a během zimního období tak představovalo důležitý zdroj vitamínů, především vitamínu C.

Samá pozitiva… nelze se tedy divit, že bylo pěstováno a nakládáno do dřevěných beček v množství větším než malém. Marie Úlehlová - Tilschová uvádí informaci, že na konci 19. století na severní Moravě nakládali u většího hospodáře až přes 20 věder zelí.

Když se urodilo dostatek zelí i brambor, bylo na zimu postaráno, jak dokládá pořekadlo "zemňáky a zelé, živobytí celé". Kdo na tom byl o něco líp, zabil si k tomu ještě prase - "knedlo - vepřo - zelo" tak bylo donedávna naším národním jídlem. Jestli je takovým i dnes, tím si nejsem jistá.

Takže... naložte si zelí, zařadíte se k pokračovatelům prastaré tradice!

Podrobný návod najdete například zde: https://www.zkvaseno.blogspot.cz/2013/10/zeli.html